Jaký je podle mne střední knírač ?
Jaký je střední knírač?
Kdo knírače jednou pořádně pozná, pravděpodobně si je navždy zamiluje. Říká se, že první pes zůstane člověku nadosmrti v srdci a pro mne to tedy rozhodně platí.
Vyrostla jsem s kníračem a láska k němu časem přerostla v lásku a obdiv k plemeni jako takovému. Když pak můj první knírek ve věku více než 15 let odešel do psího nebe, věděla jsem, že určitě nebyl posledním fousáčem mého života. Než jsem si však mohla pořídit dalšího, uplynulo dlouhých 10 let, během nichž mi dělali společnost dva úžasní pejsci jiných plemen.
Letos (jaro 2015) se mi však konečně splnilo přání a knírek je opět součástí mého života. Když jsme si Edíka přivezli domů, v brzké době jsem s ním seznámila postupně všechny nejbližší sousedy a příbuzenstvo, aby byli v obraze, že je u nás nový pes.
Všichni vzali nového člena naší rodiny bez problémů na vědomí, avšak reakce jednoho známého mě doslova šokovala: „Ježíši, co sis to pořídila! Máš malý dítě, to se nebojíš? Vždyť knírači jsou strašně uřvaní a vzteklí, navíc úplně pitomí – nedá se to ani vycvičit!“ Bylo toho podstatně více, co jsem si od něj vyslechla na adresu kníračů, přičemž závěrem svého proslovu mě ještě politoval „že to si teda něco užiju!“
Marně jsem se tehdy snažila vysvětlit, že všechno je jen o přístupu ke psu a každý se dá vychovat a vycvičit. Protože jsem se ale následně setkala i s dalšími negativními reakcemi na knírače obecně, cítila jsem jakousi potřebu své oblíbené plemeno ospravedlnit, a proto vznikly následující řádky, jak knírače vidím já...
Střední knírač je ze všech typů kníračů nejstarší a jako plemeno byl ustálen již koncem 19. století, ačkoli jeho kořeny sahají ještě hlouběji do minulosti. Původně to byli formanští psi, drželi si je rovněž sedláci na statcích, kde ve stájích a chlévech pilně hubili hlodavce, ale i střežili dvůr. Museli to proto být psi po všech stránkách velmi odolní.
Protože v Čechách se plemeno stalo běžně chovaným a poměrně rozšířeným již počátkem 20. let minulého století, patří tak knírači ke psům, které dle vzhledu obyčejně poznají i „nepejskaři“. A právě z řad lidí, kteří se kynologií nezabývají a psa buďto vůbec nemají, anebo jen jako „hlídače na zahradu“, pak často pochází kategorické soudy podobné tomu výše citovanému.
Lidé si totiž často utvoří zkreslenou představu jen na základě jediné zkušenosti. Když jsem známého posléze vyzpovídala, proč vlastně považuje knírače za hloupé a uřvané, dozvěděla jsem se, že proto, že jeho soused má psa, který nikdy vlastně cvičen nebyl, tudíž si „dělá, co chce“, a protože bývá dlouhé dny na zahradě sám, štěká a vyje. K závěru, že jsou knírači vzteklí, pak dospěl známý poté, co se ho pes jednou pokusil kousnout, když mu přes plot chtěl strčit něco k jídlu, aby přestal štěkat. A že se nedají vycvičit, mu řekl sám majitel psa, (zřejmě proto, aby nemusel dále řešit neustálé žádosti, aby psa naučil být aspoň chvíli ticho :-P).
Takovým způsobem vzniká mnoho pomluv a chybných úsudků o různých psích plemenech, které se pak šíří jako infekce mezi lidmi a některé z nich třeba od pořízení konkrétního plemene i odradí.
A jací jsou tedy střední knírači co do povahy doopravdy?
Standard plemene uvádí jako základní povahový rys „živý temperament spojený s rozvážným klidem“, což může na první pohled působit rozporuplně. Z toho, jak jsem zatím měla tu čest knírače poznat, však musím potvrdit, že uvedený popis opravdu sedí.
Pod oním „živým temperamentem“ si já sama představuji přátelskost, ochotu aktivně se účastnit veškerého dění ve smečce (rodině), při správné motivaci nadšenou a rychlou spolupráci s páníčkem, vytrvalost v akci a velkou potřebu vhodných podnětů k zábavě, aby se nenudil. (Jinak si zábavu najde sám, což se pak majiteli nemusí příliš zamlouvat :-) Kníračům je rovněž vlastní cosi, co by se dalo nazvat „smyslem pro humor“.
„Rozvážný klid“ zase chápu jako dobrou odolnost vůči stresu, schopnost se snadno tzv. „otřepat“ a přizpůsobit nastalým změnám, zachovat „chladnou hlavu“ i v některých vypjatějších situacích. Dobře socializovaný a vychovaný knírač je rovněž sebevědomý, nebojácný, hrdý a nemá potřebu si na ostatních psech cokoli dokazovat.
Je zcela oddaný svému člověku a jeho rodině, do níž je však ochoten přijmout kohokoli dalšího, komu se rozhodne důvěřovat a komu věří jeho páníček. K cizím lidem je ovšem ostražitý, ale ne nepřátelský – pokud se cizí osoba chová ve vztahu k páníčkovi neutrálně či přátelsky, zachovává tento postoj i pes. Je dobrý hlídač a schopnost střežit své teritorium a chránit své lidi má do určité míry vrozenou. Pokud je tedy vhodně veden, může být výborným obranářem.
Co se týče hlasových projevů, disponuje knírač poměrně širokou škálou zvuků od kňučení, ňafání, bručení, vrnění, mrmlání, vytí až po ostré a hluboké štěkání budící respekt, že to za plotem, skrze nějž není vidět, může v kolemjdoucích evokovat pocit přítomnosti mnohem většího psa, než jaký za ním ve skutečnosti je. Se svým repertoárem tak knírač patří sice mezi plemena, která komunikují hlasem relativně hodně, nicméně není zbytečně uštěkaný. (Za plotem prostě jen „ohlásí“ kolemjdoucí, ale když přejdou, i pes ztichne).
A výcvik? Ten, dle mého názoru, není vůbec tak obtížný, jak s oblibou říkají zejména majitelé pracovních plemen psů, kteří se o střeďácích vyjadřují jako o tvrdohlavých či paličatých. Knírač je bezesporu velká osobnost, a proto od něho skutečně nelze očekávat slepou poslušnost jako např. od německého ovčáka. Výcvik proto není ani tak obtížný, jako spíše poměrně náročný na čas a trpělivost majitele, protože knírač se učí velmi rychle, když chce, ale jeho ochota spolupracovat s člověkem musí vycházet vždy z jeho vlastního přesvědčení o smysluplnosti dané činnosti, přičemž smyslem je samozřejmě osobní zisk.
Protože je knírač pes velmi odolný a hrdý, jak už jsem zmínila výše, rozhodně bych se ho nesnažila přesvědčovat hrubým násilím, aby splnil „to či ono“. Takový německý ovčák, po X generací cvičený parforsní metodou, se pod tlakem psovoda poměrně snadno zlomí a přizpůsobí, ale knírač takový přístup většinou neakceptuje a může se i obrátit proti svému majiteli.
Většina střeďáků má v genech žravost, ale i relativně výrazný kořistnický pud a vlohu pro aport, což se dá (vhodně rozvíjeno) při tréninku dobře využít. Pes se tak může naučit spolupracovat nejen za pamlsky, ale třeba i za přetahování o oblíbenou hračku a možnost si jí poté „ulovit“. Stačí prostě „jen“ přijít na to, co je pro našeho knírače tou nejlepší odměnou a je-li to jen trochu možné, využít toho. Pokaždé to, v návaznosti na zrovna prováděnou akci, přitom může být něco jiného…tu pamlsek, tu hračka, nebo třeba i – z pohledu člověka- lumpárna, jakou je třeba možnost vyhrabat díru ve hromadě písku a lehnout si do ní :-D (Oblíbená aktivita našeho Edy).
Nejsem rozhodně odborníkem na výcvik, ba naopak jsem v této oblasti stále začátečníkem. Troufám si však tvrdit, že nejen na „fousaté“ zkrátka mnohem více platí výchova a výcvik formou „domluvy“ – laskavý, klidný a trpělivý přístup, kdy psa postupně přesvědčíme, že spolupracovat s námi se mu opravdu vyplatí. Podle mého to přesně vystihuje už jen titul známé knihy vynikajícího trenéra zvířat RNDr. Františka Šusty, PhD. – „Trénink je rozhovor, ve kterém i Váš pes má co říct“. Protože náš knírač s námi neustále komunikuje a je na nás, abychom s ním našli společnou řeč.
Knírač zkrátka bude svému člověku bezmezně oddaný, pokud si spolu vybudují vztah založený na důvěře, lásce a vzájemném respektu. Pes pak svého pána přirozeně chápe jako nadřízeného člena smečky. Člověk by však měl mít stále na paměti, že v přírodě nikdy nevydrží ve vůdčí pozici ten, kdo pouze velí. Skutečným vůdcem je ten, kdo svou smečku nejen úspěšně vede k vytčeným cílům, ale především ji chrání a poskytuje jí tak pocit jistoty a bezpečí.
Pokud jde o možnost využití, i když není střední knírač veden FCI jako pracovní plemeno, mnoho kníračů se přesto uplatňuje v různých oblastech sportovní kynologie, jakož i v opravdu užitečných profesích jako je záchranařina či pachové práce u policie. Osobně si myslím, že se s kníračem dá provozovat cokoli, co mu poskytne dostatek různorodých podnětů a akce k vybití jeho velké energie.
A jaký je ten můj současný knírač?
Eddie je naprosto typický střeďák. :-)) Velmi akční, nebojácný, sebevědomý, kamarádský, veselý, s velkou chutí do práce (míněno cokoli, co se spolu zrovna učíme či si jen tak hrajeme), velmi žravý („popelnice“ :-)) a celkem „ukecaný“. Velmi rád dává najevo potěšení z mazlení mručením a vrněním, anebo doslova kvílí, když mu není zrovna dopřáno jít si hrát s kamarády „teď hned“… Štěká ale relativně málo. Doma skutečně jen, když hlásí něco „podezřelého“. Když štěkají psi kolem, přidá se jen tehdy, pokud zjistí, že se ho „to“ také nějak týká (např. někdo jde i kolem našeho plotu). Venku občas „pisklavým ňafáním“ vyzývá některé kamarády ke hře. Pokud ale zjistí, že by je poštěkáváním spíš odradil, okamžitě ztichne. Hlučně si hraje jen s pejsky podobného ražení jako on :-D.
Už cca ve třech měsících také Eda prokázal, že má vlohy pro hlídání a že se nebojí ani o samotě. Byli jsme zrovna na chalupě, seděli uvnitř u kávy a Eda byl na zahradě. Zaslechla jsem zvenku štěkot a šla se podívat, co se děje. Za dveřmi stála sousedka (přinesla nám domácí vejce) a Eda seděl před ní, štěkal a odmítal jí pustit dovnitř. Když jsem se s ní přivítala, Eda okamžitě pochopil, že nebezpečí nehrozí a nechal se klidně od sousedky podrbat.
Edík je také velký milovník plavání a vody obecně. Má rád výzvy – s oblibou zdolává všemožné překážky různým způsobem. Nebojí se výšek (řekla bych, že si je naopak záměrně vybírá, z čehož mám jako člověk s poměrně velkou akrofobií často „husí kůži“).
Jako správné štěně si strašně rád hraje a nadšeně se vrhá do všeho „po hlavě“. Občas sice „narazí“, ale protože je – lidově řečeno – „splachovací“, pokaždé se rychle otřepe a nic si z toho nedělá. Této jeho schopnosti si velmi cením, neboť to nesmírně usnadňuje soužití v naší rodině s relativně malým děckem :-) Zatímco když bylo Edovi nějakých 10 týdnů, musela jsem jeho temperament opravdu hodně krotit ve vztahu ke své 5leté dceři, o které si dlouho myslel, že je jen „kořist vhodná k ulovení“, nyní ve věku skoro 5 měsíců už je tomu spíše naopak…. Krotit musím teď hlavně dcerku, aby si ze psa nedělala „hadrového panáka“… Psovi šlo kupodivu mnohem lépe nastavit „pravidla hry“, než 5leté slečně, prožívající období jakési „dětské puberty“ :-D.
Když jsem se nedávno setkala s tím známým, co dříve knírače tak pomlouval, nesmírně se divil, jaký může být knírek milý a zábavný společník a kamarád dětí. Když viděl, co vše si náš fousatec nechá nyní od dcery líbit (nutno poznamenat, že týrat se navzájem je rozhodně nenechávám), sám uznal, že všechno je opravdu jen o přístupu ke psu a co jej dokážeme (nebo nedokážeme) naučit. V jednom ale přece jen měl hned od začátku pravdu, i když to tenkrát myslel jinak…....Soužití s Edíkem si skutečně užíváme :-)). Je to srandista, šašek a parťák do nepohody.