Když s psiskem cloumá puberta
Jeden můj známý si se ženou poté, co jejich děti „vylétly z rodného hnízda“ pořídil štěně černého německého ovčáka. Pejskovi se poctivě věnovali, a když jsme se pak viděli, s hrdostí se chlubil, kolik povelů už jejich Maxík umí, jak krásně poslouchá, a že dokonce neuteče ani za kočkou, když se ozve „ke mně“, no a vůbec, že je to ten nejhodnější pes, jakého kdy poznal.
Nedávno jsme se znovu setkali a já z legrace nadhodila: „Tak co Max? Už se nejspíš chystáte pomalu na nějaké zkoušky, ne?“ Odpovědí mi však bylo jen: „Ále, ani mi nemluv! Nám toho psa snad někdo vyměnil, nebo co! Najednou jakoby zapomněl poslouchat, dělá si co chce, na potkání naskakuje na všechny psy i feny bez rozdílu, a když se jim to nelíbí, se psy by se ještě nejradši popral... No, řekni mi, je tohle normální?! Takhle blbnul naposledy náš kluk, když byl v pubertě!“.
Ano! Známý to vystihl naprosto přesně – puberta! A s jejich osmiměsíčním Maxem cloumá pořádně. Abych jeho nešťastného majitele alespoň trochu uklidnila, „pochlubila“ jsem se mu, že mám doma nyní „totéž v bleděmodrém“ a že si se svým, nyní desetiměsíčním kníračem, Edou užívám podobné „radosti“. Snad jen s tím rozdílem, že Eda necítí potřebu se s ostatními psy prát.
Dlouho jsme poté ještě debatovali na téma psí puberty a jak se s ní vypořádat a dospěli k některým závěrům, které sice nejsou nijak převratné a už vůbec ne nové, ale protože se se psí pubertou potýká spousta pejskařů, třeba někomu následující shrnutí pomůže utřídit si myšlenky.
Za psího puberťáka lze, alespoň tak to vidím já, pokládat dorostence cca od půl roku až zhruba do 3 let věku, přičemž mezi různými plemeny mohou být značné rozdíly v délce, průběhu a intenzitě tzv. „telecího chování“. Do určité míry to závisí i na pohlaví. U psů – samců mívá pubertální období obvykle bouřlivější průběh než u fen.
Velká plemena dospívají tělesně i mentálně o něco později než malá, tudíž i pubertální projevy u velkých psů nastupují obvykle později a o to déle zase může toto období trvat. A samozřejmě jistě záleží i na povaze a temperamentu konkrétního jedince, jakým způsobem se u něj puberta projeví. Osobně jsem (i na základě vlastních zkušeností s předchozími i současným psem) ochotna věřit tvrzení, že velmi aktivní a temperamentní plemena mívají pubertu bouřlivější a intenzivnější, než zástupci z řad klidných a na pohyb méně náročných psů.
Škála typicky puberťáckých psích projevů je široká: od nesoustředěnosti, vysoké vzrušivosti vůči různým podnětům, po zbrklost až splašenost, svéhlavost, posedlost opačným pohlavím (zejména u samců). Všechno tohle má společného jmenovatele, a to zrání a dospívání organismu. Ovšem právě tyto projevy jsou většinou lidí vnímány minimálně jako nepříjemné, mnohdy však přímo protivné.
Často se pak někteří z nás i uchylují k „výchovným prostředkům“, jejichž použití by je donedávna ani nenapadlo, když měli přece tak hodné a poslušné štěňátko. Jenže štěně najednou zjišťuje, že existují i jiné radosti než jen páníček. Psi mívají v přítomnosti fenek někdy doslova „zatmění mysli“. A my se pak ptáme: „Co s tím?“
Jsem toho názoru, že ohromnou výhodou, jak se se psí pubertou vypořádat, je pokud jsme se pejskovi denně dostatečně věnovali již před jejím nástupem a máme s ním dobře navázaný vztah. Pak máme tzv. „na čem stavět.“
U čtyřnohých puberťáků je (ostatně stejně jako u těch dvounohých) nutné obrnit se velkou trpělivostí a snažit se zachovávat v přístupu ke psu klid a rozvahu. Takřka vždy to chce notnou dávku sebezapření a vynalézavosti, ale pokud to zvládneme, mnohem snáze se nám podaří se s konkrétní situací vypořádat.
Osobně považuji za velmi vhodné trénovat nejen vlastní sebeovládání, ale i sebeovládání psa. Na to existují různá cvičení a hry, během nichž je pes motivován k soustředění se na konkrétní činnost, čím se vlastně i zklidňuje, neboť se jedná často o cvičení víceméně na místě a v konkrétních pozicích.
Uděláme-li si z takového tréninku hru, která psa opravdu začne bavit, utužujeme tím nejen vzájemný vztah, ale zároveň toho můžeme využít v situacích, kdy potřebujeme, aby se pes soustředil na nás a ne na podněty z okolí.
Další věc, kterou považuji za nutnost, je být důsledný. To, co jsme již dříve psa naučili, procvičovat, ale psa přitom určitě nepřetěžovat. Pracovat (trénovat) s ním, když nás vnímá a když vidíme, že pozornost opadá, trénink raději vhodně ukončit a dělat něco jiného. Trénovat také vždy jen tehdy, když jsme na to my sami opravdu naladěni, tj. jsme v psychické pohodě a víme, že ustojíme i případné psí skopičiny...
Důsledně dbát i na dodržování již dříve nastavených pravidel. To co jsem dříve psu netolerovala, nebudu tolerovat ani nyní, pokud by si „to či ono“ chtěl všemožně vynucovat. Neznamená to, že jej budu trestat, pokud si něco vynucovat bude. Zkrátka jen jeho „požadavkům“ neustoupím a budu si v klidu, nicméně rozhodně trvat na svém.
Naši čtyřnozí puberťáci neustále zkouší páníčkovu trpělivost a asi by nebylo ani normální, kdyby to nedělali. Psi zkrátka (stejně jako děti) v období dospívání zkouší, kam až tzv. mohou zajít, co vše jim ještě projde. Úkolem páníčka je snažit se svého chlupatého puberťáka pochopit a domluvit se s ním – nejlépe po dobrém.
Že to někdy stojí spoustu času a energie, to je jiná věc, ale pro ten dobrý pocit z krásného a spokojeného soužití s našimi psími parťáky stojí za to se o to snažit.Všem, co mají také, stejně jako já, doma pubertálního čtyřnožce, přeji hodně zdaru a pevné nervy. :-)