LUPÍNO -PŘÍBĚH ČERNÉHO VLČKA
L U P Í N O – PŘÍBĚH ČERNÉHO VLČKA
Na kraji jednoho hlubokého lesa stála hájovna a v ní bydlel hajný Vlček s rodinou. Vlčkovi měli dva chlapce, staršího Toníka a mladšího Jendu, které jejich tatínek odmala vedl k úctě ke všemu živému a lásce k přírodě.
Kluci často chodili s tatínkem a jejich loveckou fenkou Dorou do lesa na obchůzky, pomáhali mu hledat a odstraňovat pytlácké pasti a zároveň se učili pozorovat a poznávat lesní zvěř a ptactvo. Do lesa si bráškové chodili samozřejmě i hrát a sbírat lesní plody nebo houby.
Jednou o prázdninách se kluci s tatínkem i Dorou vydali do lesa na houby. Už na jeho okraji se rozdělili, neboť houby se vždy lépe hledají, když jde každý svou cestou. Malý Jenda houbařil poblíž tatínka a starší Toník se s Dorkou vydal hlouběji do lesa.
Toník nevěděl, jak dlouho hledal, ale protože stále nacházel holubinky, hříbky, křemenáče, kozáky, ba i ryzce, přestal dávat pozor na Doru. Ta zatím nasála stopu a zmizela kamsi do křoví. Toník si představoval, jakou bude mít tatínek radost, až mu ukáže svůj plný košík. Věděl totiž, že všechny houby, které našel, má tatínek moc rád.
Z úvah ho však náhle vytrhl naléhavý Dořin štěkot. Toník běžel za jejím hlasem, a když jí našel, doslova mu vyrazilo dech to, co spatřil. Dora seděla u kapradí pod smrkem a olizovala malé černé štěňátko, které bolestně naříkalo, neboť jeho pravá zadní nožka uvízla v pytláckém oku. Jak se štěně snažilo vyprostit, smyčka mu nožku pevně stáhla a zařízla se mu až do krve.
Toník okamžitě začal volat: „Táto, Jendo! Honem, pomóc!“. Tatínek i bráška už naštěstí nebyli daleko od něho, a tak to netrvalo dlouho a už Toník viděl, jak k němu oba běží. „Tati, Jendo,“ křičel Toník už z dálky. „Podívejte, co naše Dorka našla!“ „No, pane jo!“ spráskl ruce tatínek, když uviděl ten malý černý uzlíček chycený do pasti. Podrbal Dorku za ušima a pochválil ji: „Hodná holka, moc hodná.“ A potom dodal: „Víte, kluci, co to Dora vlastně našla?“ „No, štěňátko přece!“ odvětili jednohlasně chlapci. „Ano, ale ne ledajaké!“ opáčil tatínek. „To je totiž vlčí štěňátko, abyste věděli!“
Pak rychle vytáhl ze své brašny, kterou nosil do lesa vždy s sebou, kleštičky a obratným pohybem malého vlčka z pasti vysvobodil. Ten byl však velmi vyděšený, neschopný pohybu a neustále naříkal. Pan hajný ho opatrně zvedl, ovázal mu nožku svým kapesníkem a za pilné asistence kluků, ale hlavně Dorky, ho opatrně uložil do košíku, z něhož předtím přesypal své houby k Jeníkovi.
„Tak, kluci,“ pravil tatínek, „honem domů! Musíme toho drobečka co nejdříve ošetřit.“ A rázně vykročil směrem k domovu. Chlapci mu sotva stačili, ale přitom stále přemýšleli a nemohli uvěřit tomu, že u nich v lese našli opravdového vlka. Kde se tam jen ten maličký vzal? A kde má maminku a celou smečku? Za těchto úvah dorazili všichni k domovu.
„Mami, mami, pojď se honem podívat, co jsme našli!“ volali kluci na maminku, která jim šla od hájovny naproti. „Ale to snad není možné!“ vykřikla maminka. „Vlčátko! A navíc černé, to se tak často nevidí. Chudinka malý, tomu je tak sotva měsíc....a je zraněný....hned ho ošetříme. Chcete mi pomoci, kluci?“ Toník s Jendou hned přisvědčili.
Jelikož maminka pracovala na blízké veterinární klinice jako zdravotní sestřička, věděla hned, co dělat. Zatímco Jenda s Toníkem vlčka opatrně hladili a fenka Dora se ho snažila pořád olizovat, maminka mu zatím desinfekcí vyčistila poraněnou nožičku a odborně ji obvázala. Potom nařídila Dorce, aby si lehla do svého pelíšku a malého vlčka položila k ní. Fenka byla povelem nadšena, neboť již od chvíle, kdy vlčka v lese objevila, pocítila potřebu o něho pečovat. V pelíšku tak začala vlčka okamžitě olizovat a ten přitom z toho všeho, co v tak krátké době prožil, vyčerpáním usnul. Kluci je tiše pozorovali.
Mezitím se pan hajný se ženou radili, co budou s vlčkem dělat. Pan hajný rozhodl, že se to musí nejprve nahlásit lesní správě, a pak se uvidí. Maminka ale trvala na tom, že vlčátko se musí hlavně nejdříve uzdravit a do té doby zůstane u nich. Jelikož pánové z lesní správy Vlčkovic rodinu dobře znali a věděli, že pan hajný je zodpovědný muž, také souhlasili, aby vlčátko zatím zůstalo v péči jeho rodiny.
A tak začaly ihned přípravy na soužití s vlčetem. Zatímco se Toník s Jendou dohadovali, jak mu budou říkat, tatínek s maminkou připravovali narychlo venkovní výběh. Naštěstí to nebyl problém, neboť stačilo jen opravit již nepoužívaný výběh pro husy. Malý vlček mezitím spal s Dorou v pelíšku a ta ho hlídala a zahřívala.
Zrovna, když pan hajný se ženou dokončili nezbytné úpravy ve výběhu, přiběhli k nim jejich kluci a jeden přes druhého volali: „Už máme pro vlčátko jméno!“ „A jaké?“ zeptali se téměř současně tatínek s maminkou. „Bude to Lupíno!“, ohlásil hrdě Toník a dodal: „Tys nám, tati, jednou přece říkal, že latinsky se vlk řekne canis lupus, tak proto Lupíno.“ „No to je opravdu příhodné jméno“, prohlásil uznale tatínek. „Jste šikulové, kluci. A teď bychom se měli Lupínovi postarat o něco k jídlu“.
Maminka proto hned zajela na veterinu, aby tam obstarala sušené mléko pro štěňata. „Snad bude Lupínovi stačit“, pomyslela si cestou domů. Než se však maminka vrátila, malý vlček se mezitím probudil. Pořád se tvářil velmi vyděšeně, kdykoli se k němu přiblížili chlapci nebo pan hajný, ale Dory se už nebál. Cítil se u ní podobně jako u své maminky. Asi i proto začal hledat, kde má fenka cecíky a snažil se z nich sát. Ale ouha! Z Dořiných struků nic neteklo. Ona totiž nikdy neměla štěňátka, a proto tedy ani mléko. Vlček byl z toho velmi rozrušený a začal kňučet. To už však zasáhla maminka, která se mezitím vrátila a připravila do kojenecké lahvičky umělé „psí mléko“. Opatrně vsunula vlčkovi dudlík do tlamičky a ten k jejímu překvapení ihned začal sát. Měl takový hlad, že na tu chvíli zapomněl i na strach.
Po krmení se Lupíno tiše schoulil k Dorce do pelíšku a ta mu láskyplně jazykem masírovala bříško. „Tak to už máme napůl vyhráno!“ zaradovala se maminka. „Když se naše Dorka ujala role maminky, bude pro Lupína všechno snazší.“
Pár dní tak krmila maminka Lupína psím mlékem z lahve a zdálo se, že mu to svědčí. Vlček se pomalu uzdravoval a přivykal lidské přítomnosti, i když doteků ruky se zatím bál. Pan hajný vyrobil pro Dorku a Lupína samootevírací dveře, které vedly z komory, kde měli pelíšek, přímo do nachystaného výběhu, a tak se malý Lupíno se svou adoptivní maminkou mezi krmením a odpočinkem potuloval po výběhu. Toník s Jendou je vydrželi celé hodiny pozorovat a měli velkou radost, když malý vlček postupně úplně přestal kulhat a dokonce začal Doru provokovat, aby si s ním hrála.
Jednoho rána, když šla maminka Lupína nakrmit, se jí naskytl krásný pohled. Dora ležela na boku v pelíšku a Lupíno, spokojeně rozvalený vedle ní, sál z jejích struků mléko! Maminka se neubránila dojetí a tiše vykřikla: „Tatínku, kluci! Naše Dorka Lupína kojí! Tou péčí o vlčátko se jí spustilo mléko!“ „To je báječné!“ přijali tu zprávu všichni s nadšením.
Dorka byla vskutku skvělá „vlčí máma“. Své struky nabídla Lupínovi kdykoli, kdy ji o to svým vlčím způsobem požádal. Hrála si s ním a celá Vlčkovic rodina s radostí sledovala, jak je Lupíno spokojený, dobře prospívá a roste. Brzy tak nadešel čas, aby vlček začal baštit i pevnou stravu. Pan hajný proto pravidelně vyrážel s Dorou do polí na lov zajíců, bažantů, a když dostal dovolení, tak i na srnu či divočáka. Lupíno zatím čekával doma ve výběhu schovaný v noře, kterou Dorka sama vyhrabala.
Doma pak pan hajný vždycky z ulovené zvěře dal kus masa Dorce a kus Lupínovi. Lupíno však nikdy svůj podíl nesežral, ale olizováním koutků Dorčiny tlamy loudil u ní. Dora pak vždy část toho, co sama snědla, vyvrhla a Lupíno to pak již s chutí zbaštil. „Teda fůj, to je ale nechutné!“, prohlásil jednou Jenda, když tomuto krmení vlčete přihlížel poprvé. „To já bych teda rozhodně nejedl nic, co už měl někdo přede mnou!“ a notně se ošklíbl.
Tatínek hajný se pousmál a řekl: „To víš, že ne, ale ty taky nejsi vlk. Aby malé vlče mohlo dobře maso strávit, musí mu to zkrátka jeho máma trochu „předžvýkat“, víš? Je to vlastně podobné, jako když ty po mně u oběda chceš, abych ti nakrájel řízek.“ „To já už si umím dávno nakrájet řízek sám!“ vložil se do hovoru Toník. „Já vím“, odvětil tatínek. „Však náš Lupíno už to zakrátko bude umět taky.“ „Cože?! On si bude sám krájet řízek?“ vyjevili se kluci. „Ale né“, smál se tatínek. „Tím jsem chtěl říci, že od určitého věku už si i vlče zvládne naporcovat jídlo samo. Obvykle to bývá tehdy, když začíná se svou smečkou vycházet na lov a učí se tak obstarávat potravu samo.“ „Tak to ještěže máme Dorku“, řekl Toník. „Ta pak Lupína lovit naučí.“ Ale tatínek odpověděl: „Víš, Toníku, Dorka je sice lovecký pes, ale způsob, jakým loví vlčí smečka, se Lupíno může naučit jen mezi opravdovými vlky.....Ono to uteče a brzy asi budeme muset Lupínovi najít vhodný domov v nějaké rezervaci, kde by mohl nerušeně žít volně mezi ostatními vlky.“ „A já myslel, že už s námi zůstane napořád“, řekl smutně Jenda. „To asi nepůjde“, řekl zamyšleně tatínek a samotného ho překvapilo, jak ho představa, že by měl mladý vlček jejich rodinu opustit, mrzí.
Malý Lupíno si ho totiž od té doby, co ho s chlapci v lese našli, zcela získal a pan hajný si najednou nedokázal představit, že by se s ním měl někdy rozloučit. Sice si uvědomoval, že by se Lupíno měl správně vrátit do přírody a žít mezi vlky, kam patří, ale na druhou stranu ho napadlo, že vlastně vůbec neví nic o jeho původu. Jak se vlastně do jeho revíru dostal? Vždyť v této oblasti žili vlci naposledy před dvěmi sty lety! Musela se sem tedy zatoulat asi nějaká smečka z Německa nebo snad z Polska...
Pan hajný se sám divil, že ho po Lupínově původu nenapadlo pátrat už dříve. Z úvah ho vytrhli kluci, které zaujal tatínkův „nepřítomný výraz“. „Nad čím přemýšlíš, tati?“ A v tu chvíli se pan hajný rozhodl: „Kluci, zítra si uděláme spolu výlet do nedaleké ZOO. Znám se dobře s jejím panem ředitelem a vím, že má vlky rád. Třeba nám pomůže zjistit něco o Lupínově původu.“
***
Ráno tatínek dal Dorce větší podíl masa, aby měla dost i pro Lupína, a z celou rodinou vyrazili do ZOO. Kluci s maminkou se vydali na prohlídku za všemi zvířátky a tatínek zatím zamířil do ředitelské kanceláře. Pan ředitel už ho očekával a srdečně ho přivítal: „Nazdar Tondo, tak ty máš doma vlka a starému kamarádovi se nepochlubíš!“ „Promiň, Josefe“, odvětil pan hajný. To víš, ten vlčí mrňous nás všechny tak zaměstnal, že mě to ani nenapadlo. Až včera, když jsme s mými chlapci probírali, že od nás jednou bude muset Lupíno odejít, mě napadlo, že o jeho původu vlastně nic nevíme. Zatím je to mrně a mámu mu skvěle zastupuje naše ohařka Dora, ale byl bych moc rád, kdyby se podařilo najít nějakou vlčí smečku, do níž by se mohl začlenit. Zároveň se ale bojím, že bude víc než těžké vrátit ho do volné přírody, když žije od tak útlého věku v lidské společnosti“.
„Tak to mám tedy asi pro tebe dobrou zprávu“, řekl ředitel a pokračoval: „Ty víš, jak jsem vždycky toužil, aby i naše ZOO chovala vlky. Jenomže doposud na to nebyly podmínky a prostor. Nyní se nám ale konečně podařilo koupit pozemek, který bezprostředně navazuje na areál ZOO a kde můžeme vybudovat vlčí pořádný výběh a taky už se na tom pilně pracuje“. „No to je výborné,“ řekl nadšeně hajný Vlček. „Ale to ještě nevíš všechno!“, pokračoval ředitel. „Představ si, že my ani nemusíme do toho nového výběhu shánět osazenstvo! Je to asi tak dva měsíce, co jsme sem převezli tři dospělé vlky. Dvě samice a jednoho samce. Byli původně v nelegálním držení nějakého chlapa, který je měl na svém pozemku na samotě dosti daleko od obydlené oblasti a v naprosto nevhodných podmínkách. O celém případu by se pravděpodobně nikdo hned tak nedozvěděl nebýt toho, že se těm vlkům podařilo utéci....Zatím jsme je umístili do výběhu po rysovi, který nám z kraje roku pošel věkem“.
Pan ředitel pak hajnému Vlčkovi vyprávěl celý příběh nalezené vlčí smečky a ten se nestačil divit. Nakonec pan ředitel řekl: „Tak se na ně půjdeme spolu podívat, ne?“ Když pak oba pánové došli k provizornímu vlčímu výběhu, viděli akorát přicházet i paní Vlčkovou s Jendou a Toníkem. „Jéé, tatí, ty už jsi tady!“ radostně zvolali kluci a rozběhli se k otci. „Podívej, ti krásní vlci!“, rozplýval se Jenda a dodal: „Koukej, ten jeden vlk je skoro tak černý jako náš Lupíno, bude on taky takový, až vyroste? „Ano“, odvětil pan hajný. „Nejspíš bude. Tenhle vlk je totiž Lupínův otec a jedna těchto vlčic jeho matka!“
Kluci nevěřili vlastním uším. „Jak je to možné?“, ptali se hned. „Tady pan ředitel Vám to všechno poví, chlapci“, řekl tatínek a pan ředitel pak klukům v restauraci u zmrzliny vyprávěl: „Víte kluci, než se tihle vlci dostali k nám do ZOO, žili u nějakého zlého člověka, který se o ně velmi špatně staral. Vlkům se ale podařilo utéct a nějakou dobu se určitě potulovali v okolních lesích. Máte štěstí, že jste na ně nikde v lese nenarazili, byli vyhladovělí a nebezpeční. Policie je odchytila vlastně shodou náhod. Ti vlci si zřejmě už v přírodě sami nedovedli poradit a museli být naprosto zoufalí, protože se odvážili za potravou až do vsi. Nějaké babce tam zadávili hejno slepic. Ta hned naběhla na místního strážníka, který si zrovna před služebnou povídal se svým švagrem, veterinářem, no a ten zavolal mně.
Kupodivu se nám podařilo vlky v krátké době vystopovat a poté, co se je podařilo uspávacími střelami znehybnit, byli dopraveni sem k nám. Dokud byli v limbu, prohlédli jsme je po zdravotní stránce a rozhodli se, že je označíme mikročipem, aby již byli navždy identifikovatelní. Ke svému údivu jsme ale zjistili, že již čipovaní jsou a dokonce jsme jejich čipy našli ve vlčí databázi. Je jim od 3 do 6 let a všichni pochází z jedné ZOO v Polsku. Jak se ale dostali do soukromých rukou, to zůstává záhadou.“
„Jak ale víte, že náš Lupíno patří k této smečce?“, přerušil vyprávění pana ředitele přemýšlivý Toník. „To je jednoduché, Toníku“, odvětil ředitel. „ Zjistili jsme, že ta naše vlčice prokazatelně poměrně nedávno porodila, ovšem mladé jsme nikde v lese nenašli a žádné štěně nebylo nalezeno ani u toho chovatele, kterého posléze vypátrala policie. Popravdě vám, chlapci, řeknu, že mě ani nenapadlo, že by mohlo byť jen jediné vlče přežít za situace, v jaké ta smečka byla. Až když mi včera váš tatínek zavolal, že jste v lese našli před časem vlčka, hned mě napadlo, že to musí být nejmladší člen té naší smečky. Až pro ně dokončíme ten velký výběh, který by jim co nejvíce připomínal přirozené prostředí, tak jakmile se tam zabydlí, začneme s přípravami, aby se ke smečce mohl připojit i váš malý Lupíno. Do přírody se tito vlci vrátit nemohou, o tom jsme se již přesvědčili, ale u nás jim také bude dobře, nebojte, kluci“.
Když pan ředitel dovyprávěl a kluci dolízali zmrzlinu, rozeběhli se ještě podívat k provizornímu vlčímu výběhu. Malý Jenda se totiž rozhodl, že to všechno musí doma Dorce a Lupínovi vyprávět a chtěl si proto vlčí smečku ještě pořádně prohlédnout. Manželé Vlčkovi s panem ředitelem šli pomalu za nimi a pan hajný tiše řekl: „Ani nevíš, Josefe, jak se mi ulevilo. Na toho divocha Lupína jsme si strašně zvykli a těžko se nám s ním bude loučit, ale když vím, že bude v dobrých rukou a navíc nedaleko, je mi hned lehčeji u srdce.
***
Když k večeru dorazili Vlčkovi z výletu domů, nestačili se divit. Na dvorku kolem hájovny byla hotová spoušť! Všude plno stop od dobytka, pošlapané záhony se zeleninou, pokácený kurník i slepičí ohrada. Slepice se toulaly všude kolem. Ale co bylo nejhorší....i Lupínův výběh měl na dvou místech zcela pokácený plot a Dora i vlček nikde! „Doro, ke mně!“ zavolal pan hajný, když se vzpamatoval z prvotního leknutí. Toník s Jendou se přidali a všichni společně volali Dorku.
Když už to trvalo asi čtvrt hodiny a Dora s Lupínem pořád nikde, napadlo pana hajného použít svou loveckou píšťalku. Dorka už byla přece jen starší fenka. „Co když už hůře slyší?“ pomyslel si. „Píšťalku by ale slyšet měla“, a dlouze zapískal. Odněkud z lesa se ozvalo zaštěkání. „Doro, ke mně!“ zavolal se všech sil pan hajný, znovu zapískal a vydal se tím směrem, odkud předtím slyšel štěkot. Toník s Jendou okamžitě vyběhli za tatínkem, ale maminka je zavolala zpět: „Kluci, raději ať jde tatínek sám, Lupíno určitě bude vystrašený, tak ať se kolem něj nemotá moc lidí. A taky je třeba spravit ten plot kolem jeho výběhu. Budu potřebovat vaši pomoc.“ I když by kluci mnohem raději pomáhali tatínkovi hledat vlčka a Doru, spravovat s maminkou vlčí ohradu nakonec také nebylo tak špatné – kluci rádi pracovali s nářadím.
Pan hajný mezitím chodil po lese, volal a pískal. V odpověď se mu co chvíli ozýval Dořin štěkot, ale Dorka s vlčkem mu naproti nepřišli. Trvalo to asi hodinu, než pan hajný konečně tu ztracenou dvojici objevil. Dorka bezmocně pobíhala kolem jámy po vývratu velkého smrku. Na jejím dně kňučel vyděšený Lupíno a snažil se zoufale vyškrábat nahoru. „Ahá, tak proto jste mi nešli naproti“, řekl si pan hajný a slezl za vlčkem do jámy.
Když s Lupínem v náručí lezl zpátky na cestu, vlček se kupodivu vůbec nebránil. Asi již pochopil, že tahle ruka mu neublíží. Pan hajný nechal Dorku, aby Lupína olízala a uklidnila. Poté ho vzal opět do náruče, schoval pod bundu a šli k domovu.
To bylo panečku uvítání. Kluci s maminkou akorát dokončili provizorní opravu Lupínova výběhu, když uviděli tatínka s Dorou. Vyběhli mu v ústrety. „Tati, tati, kde je Lupíno?“ dychtili vědět. „Tady“, odvětil tatínek a rozepnul bundu. „Jůůůů, on se nechá chovat???“ upřímně se divili kluci. „Asi pochopil, že mu chci pomoci, tak se nebránil. Rozhodně si ale myslím, že už chce do svého pelíšku“, řekl tatínek a dodal: „Má toho, chudáček, dost. Ty krávy, co se tu přehnaly, ho musely hrozně vyděsit, takže se snažil utéci, no a Dorka šla pochopitelně s ním.“
Pan hajný, doprovázen oběma synky, pak odnesl Lupína do pelíšku se slovy: „A teď necháme Dorku, aby ho mohla utěšit a nakrmit. Myslím, že si dá mlíčko rád.“ Tatínek měl pravdu. Dorka se hned rozvalila do pelíšku, začala Lupína olizovat a ten se, protože cítil, že už je v bezpečí, okamžitě přisál k jejímu struku.
„Teda tati, to byl dneska rušný den!“ zakončil to rozumbrada Jenda. „To rozhodně ano, řekl tatínek. „Vy se teď půjdete s Toníkem vykoupat a do hajan a já musím ještě obvolat sousedy ze vsi, komu utekly ty zatracené krávy.“
Nakonec ale pan hajný nikam volat nemusel, neboť ještě tentýž večer přijel s velkou omluvou a lahví domácí slivovice soused Jedlička, že mu prý nějací vandalové poničili elektrický ohradník, a krávy se mu tudíž rozutekly. „To jsem netušil, že napáchají takovou škodu!“ dodal zkroušeně soused. „To je v pořádku, Jirko, to nejhorší už máme za sebou“, pousmál se hajný Vlček a v duchu si říkal: „Čert vem zeleninu, kurník se taky opraví, hlavně, že tomu malému drobečkovi se nic nestalo“.
***
Druhý den ráno se chlapci s tatínkem pustili do správky kurníku a slepičí ohrady a také detailnějších oprav a zabezpečení Lupínova výběhu. Malý vlček kupodivu nezůstal stranou a se zájmem pozoroval, co se kolem něho děje. Dorka odpočívala ve stínu bezového keře, ale Lupíno byl plný energie a co chvíli jí provokoval, aby si s ním hrála. Trpělivá Dorka se nakonec pokaždé nechala přemluvit.
Malý vlček při hraní už nějaký týden používal své ostré zoubky, a tak paní hajná musela často ošetřovat Dorčiny krvácející uši, za něž svou adoptivní mámu Lupíno tahal nejraději. Toník s Jendou jejich hry vždy s nadšením sledovali a v těch chvílích jakoby pro ně neexistovalo nic jiného. Tak i tentokrát snadno zapomněli, že vlastně mají držet plot, aby se neskácel, než ho tatínek dobře upevní.
Jakmile plot nikdo nedržel, plác ho, okamžitě se poroučel k zemi. Dopadl jen malý kousek od Lupína, který byl plně zaujat lovem Dořina ocasu. Tatínek, který si zrovna nesl z kůlny kladivo, volal: „Kluci, honem, zvedněte to, ať Lupíno neuteče“. Než ale stihli kluci cokoli udělat, Lupíno doslova vystřelil pryč. Prokličkoval klukům pod nohama, ale kupodivu neběžel směrem do lesa, ale k domu a průchodem do komory hurá do svého pelíšku. Dorka popoběhla směrem k němu, ale do domu za ním nešla.
Právě naopak. Zůstala stát před psím vchodem a zaňafala. Kluci s tatínkem pak viděli, jak Lupíno opatrně vykoukl ven a po chvilce vylezl docela. „Tak to teda zírám!“ řekl pan hajný. Dorka učí Lupína, aby se nebál, a zdá se, že se jí to daří.
A to ještě Vlčkovi nevěděli, čeho budou svědky v příštích dnech....
***
Jednoho sobotního rána pomáhal Toník mamince na zahradě a zároveň po očku pozoroval Lupína, jak se snaží chytat okolo poletující mouchy či po zemi lezoucí větší hmyz a pavouky. Už to byly skoro čtyři měsíce, co s nimi Lupíno žil. Začínal se čím dál víc podobat svému otci, který byl zrovna nedávno se svými dvěma partnerkami přesídlen do nově dokončeného velkého a pro vlky dobře zařízeného výběhu v ZOO.
Tatínek s Jendou a Dorkou se chystali na lov do polí u lesa, protože Lupíno se již asi tři týdny krmil téměř výhradně masem, měl ho tak stále větší spotřebu a vlastními kuřaty ho pan hajný pořád krmit nechtěl. Zastával názor, že ke správnému vývinu potřebuje vlček pestrou stravu.
Když měli vše pro lov nachystáno, šel pan hajný do výběhu pro Dorku, která nikdy nesměla u žádného lovu chybět. „Tak pojď, holka, jde se na zajíce!“ Ale Dorce se tentokrát nějak nechtělo. Šla velmi pomalu a neustále se přitom ohlížela po Lupínovi. V tu chvíli se pan hajný rozhodl riskovat a řekl: „Jendo, já myslím, že Dora Lupínovi naznačuje, aby šel také. Tak to zkusme, jsem přesvědčený, že se vlček od Dorky nehne.“ Toník, zaslechnuv co tatínek říká, ihned prosil: „Mami, můžu jít na lov s nimi?“ „To víš, že jo“, souhlasila maminka. „Tohle si přece nemůžeš nechat ujít.“
Pan hajný tedy otevřel vrátka výběhu a čekal, co se bude dít. Dorka se loudala pomalu k páníčkovi a chlapcům. Lupíno okamžik ještě seděl, jakoby přemýšlel, zda má či nemá opustit bezpečí dvorku, nakonec se ale rozběhl za Dorkou. Důsledně se sice vyhýbal všem pokusům obou chlapců o pohlazení, ale neutíkal a držel se těsně vedle Dorky, která se přidala k levému boku pana hajného, jak byla zvyklá.
Po cestě podél lesa došli k remízkům mezi dvěma poli a tam dal pan hajný Dorce povel, aby šla hledat a začal si chystat pušku, aby mohl hned střelit, až by Dorka nadehnala zajíce. Náhle si však uvědomil, že puška mu dnes bude k ničemu. „Kluci, vždyť já střílet nemůžu!“ „A proč ne, tati?“ ptali se chlapci. „No protože kdybych vystřelil, Lupíno se poleká a mohl by ze strachu utéci!“ odvětil tatínek. Vzápětí ale dodal. „Zkusíme to jinak! Přivoláme Doru a dáme jí povel hledej a drž. Když vyčenichá zajíce, bažanta či koroptev, měla by se ho pokusit chytit a přinést sama.“
Než však tatínek stihl tento nápad zrealizovat, všiml si Toník, že Lupíno, který do té doby běžel těsně vedle Dory, se od ní oddělil... „Podívej, tati, to vypadá, že Lupíno něco našel sám!“ A opravdu. Lupíno ucítil zajíce a jeho vlčí instinkt mu velel běžet za kořistí. Dorka běžela s ním a společně se jim podařilo zajíce vyčenichat a vyplašit. Lupínovi instinkt napovídal, že má kořist pronásledovat, ale na druhou stranu sám žádné lovecké zkušenosti neměl. Naproti tomu Dorka jich měla spoustu a věděla přesně, co dělat, ale byla vždy zvyklá čekat na pánův povel, že má zajíce přinést, a tak jen následovala Lupína, jakožto jeho věrná ochránkyně.
Jakmile pan hajný pochopil, co se děje, okamžitě zavolal: „Doro, drrrrž, přines!“ Na to přesně Dorka čekala. Okamžitě zrychlila, zajícovi nadeběhla a rychlým pohybem ho chytila za hlavou a zakousla. Lupíno se k ní takřka ve stejném okamžiku přidal a tak přinesli kořist panu hajnému společně.
„Výborně, výborně!“, pochválil je pan hajný. „A teď všichni domů“. Dorce páníček ještě připomněl, že má stále držet, protože doufal, že Lupíno tím pádem bude držet také a dostanou se tak bezpečně k hájovně. Nespletl se. Lupíno držel pevně zajíce za hřbet, Dora za hlavou a bok po boku tak doběhli k hájovně. Pan hajný je oba nasměroval do výběhu a Doře nařídil zajíce pustit. Zatímco fena okamžitě pustila, Lupíno se rozhodl se s kořistí ještě poprat. Pochopil totiž, že to, co drží v tlamě je k jídlu. Začal náruživě zajíce škubat, ale přitom se stále ohlížel po Dorce, jakoby se jí ptal: „Je to opravdu moje?“
Dorka, odpočívající po náročném lovu na svém oblíbeném místě pod bezem, se ale k žádné akci neměla. Lupíno proto udělal něco, co pan hajný, a tím méně chlapci, rozhodně nečekali. Popadl zajíce a donesl ho přímo před Dorku. Pak nad ním stál a posléze začal olizovat Dorce tlamu. Ta se konečně dovtípila. Vstala a začala zajíce škubat a pak jej zuby roztrhla. Utrhla pár kousků masa a doslova je Lupínovi prostřela pod čumák. Ten se ihned pustil do jídla. Dorka se nakonec také přidala.
Pro chlapce to byla nevídaná podívaná, ale i pan hajný byl velmi překvapen nejen tím, jak se Lupíno rychle učí, ale i jeho, dalo by se říci galantním chováním vůči Dorce. Mohl se přece do zajíce pustit sám. Vždyť kuřata, která občas dostával, si již také porcoval sám. Ovšem tohle byla jiná situace, ten zajíc byla první kořist, kterou s Dorkou spolu sami ulovili. Lupíno zřejmě Doru vnímal nejen jako matku, ale především nadřízeného člena smečky a ve smečce vždy žere první ten nejvýše postavený jedinec a pak teprve ostatní.
„Vidíš, tati! Já jsem to říkal, že Dorka ještě Lupína naučí lovit“, vytrhl pana hajného z úvah Toník. „Možná máš pravdu“, řekl tatínek a usmál se. „V naší Doře je možná víc vlčího, než si myslíme“.
***
Čas běžel v hájovně s vlčetem jako voda. Chlapcům již dávno skončily prázdniny a museli chodit do školy. Pan hajný na své pravidelné obchůzky po lese brával kromě Dorky běžně i Lupína, neboť jeho potřebě pohybu výběh na dvorku dávno nestačil. Vlček již výškou přerostl svou adoptivní mámu, ale pořád měl ještě silnou potřebu být jí neustále nablízku, a tak se pan hajný nestrachoval, že by se mu Lupíno ztratil. Až jednou...
Toho dne se pan hajný vypravil, jako obvykle, s Dorou i Lupínem do lesa. Fena i vlček nasáli stopu zvěře a než se pan hajný stačil vzpamatovat, oba mu zmizeli z očí. Pan hajný vytáhl píšťalku a několikrát dlouze zapískal. Po několika minutách přiběhla schvácená Dorka, ale sama! Lupíno nikde.
Tohle hajný Vlček rozhodně nečekal. Zachoval však duchapřítomnost a nařídil Doře: „Hledej Lupína, stopa!“ Fenka okamžitě vyrazila s nosem u země. Celé odpoledne pak vodila svého pána po lese, až k večeru nakonec zamířila směrem domů. „Ale Dorko, ještě nemůžeme domů!“ pravil smutně pan hajný. „Musíme Lupína najít stůj, co stůj!“ Ale Dora se nedala přesvědčit ani striktním povelem a tvrdošíjně mířila, s nosem stále u země, domů.
Jakmile však došli na dohled k hájovně, pan hajný se rozesmál: „Dorko, ty holka jedna šikovná!“ a láskyplně pohladil fenu po hlavě. Na dvorku totiž, zcela mimo svůj výběh, ležel Lupíno a náruživě škubal zajíce, kterého úplně sám ulovil. Když však uviděl Dorku, vyběhl jí vstříc i se zajícem v tlamě, jakoby jí doslova zval na hostinu. Pan hajný toho využil, otevřel vrátka výběhu a Doru tam nasměroval. Lupíno běžel samozřejmě za ní.
Fenka byla velmi unavená, ale také hladová, a tak, když před ní Lupíno předložil torzo zajíce, lačně se do něj pustila. Lupíno jí pozoroval a pak se také přidal. Pan hajný dvojici pozoroval a jeho žena, která vše sledovala z okna hájovny, neskrývala slzy dojetí. A pak se jejich pohledy střetly. Oba věděli, že se již velmi brzy bude muset jejich rodina s Lupínem rozloučit.
***
Jednou v neděli ráno, když Vlčkovic rodina seděla u snídaně, náhle pan hajný vstal a řekl: „Bude to pro nás sice všechny těžké, ale dnes se s Lupínem musíme rozloučit.“ Než stihl tatínek říci další, malý Jenda se dal do breku a i starší Toník měl také slzy na krajíčku. „No tak, kluci, neplačte“, chlácholil je tatínek. „Náš Lupíno již není tím malým vlčetem. Dávno již dorostl do věku, kdy nepotřebuje mateřskou péči, ale naopak pevný kontakt se smečkou. A to my mu v našich podmínkách dopřát nemůžeme. S Dorkou se sice mají velmi rádi, ale ani ona mu nemůže nahradit skutečnou vlčí smečku.“ „A co teda s Lupínem bude, kam půjde?“ chtěli vědět Toník s Jendou. „No přece do ZOO ke své rodině! Pamatujete, kluci, jak jsme se tam byli v létě podívat?“ „No jasně!“ odvětili chlapci. „No a včera mi právě volal pan ředitel, že už mají pro Lupína vše připravené a může se dneškem počínaje nastěhovat. Tak ho tam všichni společně doprovodíme“, uzavřel debatu tatínek.
„Ale jak ho tam povezeme?“ zajímal se Toník. „Vždyť Lupíno nikdy nejel autem, jak ho tam dostaneme?“ „Neboj se“, odvětil tatínek. „Maminka mu dá takovou speciální pilulku do jídla, on usne a o nějakém stěhování nebude vůbec vědět. A navíc, Dorku samozřejmě vezmeme s sebou.“
A tak, když po pilulce Lupíno usnul, naložili ho Vlčkovi opatrně do kufru auta na pelíšek, Dorka si sedla k němu a všichni vyrazili směr ZOO. Hned u brány už je čekal pan ředitel s jedním ošetřovatelem. „Nazdar všichni!“, přivítal pan ředitel všechny srdečně. „Tak už nám vezete Lupína...“. „Bude to pro nás těžké loučení, ale už je nejvyšší čas“, pravil hajný Vlček.
Ředitel s ošetřovatelem je pak navedli i s autem přímo k novému vlčímu výběhu. „Tak tahle část bude zatím jen Lupínova“, ukázal pan ředitel do výběhu před nimi. „Ten velký výběh jsme, jak vidíte, přeplotili, ale tak, aby na sebe Lupíno s ostatními vlky viděli, mohli se přes plot očichávat a postupně se spolu sžili. Až si budeme jistí, že smečka Lupína přijme, plot se odstraní. Předpokládám ale, že to bude nějakou dobu trvat.“ „A myslíš, že bychom zatím mohli třeba zatím u Lupína nechat naši Dorku?“ zeptal se hajný Vlček a dodal: „Jak víš, ona ho vychovala a stále spolu mají hezký vztah“. Pan ředitel však odvětil: „Víš, Tondo, já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Je jasné, že Lupíno bude po fence truchlit a první dny pro něho budou dost těžké, ale musíme to risknout. Pokud bychom s ním Doru nechali, mohl by tím být výrazně narušen, ne-li znemožněn proces sžívání se smečkou.“ Hajný se zamyslel a uznal, že má asi pan ředitel pravdu. A pak se zeptal: „Ale jeho pelíšek, na kterém u nás spal s Dorou, když byl maličký, bychom mu tu nechat mohli, ne?“ „To asi ano, to by mu mohlo pomoci“, vlídně odvětil ředitel.
Zatímco spolu pánové hovořili, Jenda s Toníkem se dívali, jak ošetřovatelé přenáší Lupína do jeho nového domova. Položili ho právě na ten pelíšek, který jim Vlčkovi pohotově předali. Pak se všichni společně dívali, jak bude probíhat první Lupínův kontakt s jeho rodinou, s níž ho osud zhruba před půl rokem rozdělil.
Lupínův otec a jeho dvě družky se ihned začali zajímat, co se to děje ve vedlejší části výběhu, hlavně jedna z vlčic neustále chodila sem a tam v těsné blízkosti plotu a dívala se směrem k zatím ještě spícímu Lupínovi.
Trvalo to ještě asi půl hodiny, než se Lupíno probral a postavil na nohy. Zprvu se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Chudák nechápal, co se s ní děje. Očima hledal Dorku, ale tu už pan hajný na radu pana ředitele raději odvedl stranou. Pak ale zvítězila zvědavost a vlček se začal opatrně, plíživě procházet po výběhu. Samozřejmě, že si okamžitě všiml ostatních vlků, ale bál se k nim zprvu přiblížit. Zdálo se, že zejména ten velký, skoro černý vlk, mu nahání strach. Pak ale Lupíno ucítil pach, který už kdysi cítil a znal.
Instinktivně zaujal podřízený postoj a velmi opatrně, aniž by se na z opačné strany plotu přihlížející vlky díval, vykročil směrem k nim. Jedna z vlčic se rázem začala chovat jinak než ostatní. Dívala se směrem k Lupínovi a hrabala packou u plotu, jakoby se chtěla dostat k němu. Lupíno se pomaloučku a opatrně blížil, stále přikrčený. Vlčice ho však evidentně povzbuzovala, aby šel dál. Lupíno se tedy pomaličku přibližoval a pak zůstal stát asi na dva metry od dělícího plotu. Chvíli zůstal na místě a stále udržoval podřízený postoj. Přitom ale nasával pach ostatních vlků. A pak se najednou rozhodl a vykročil přímo k vlčici. Ta se opřela těsně o plot a začala Lupína očichávat. On se sice přikrčil k zemi, ale zdálo se, že to není strach, co ho k tomu vede. Druhá vlčice a její partner, kteří se do té doby tvářili spíše nepřátelsky, se záhy také začali přibližovat k plotu. A pak se stalo něco, co vůbec nikdo nečekal...Vlčice Lupína olízla a ten se začal celý vrtět radostí a rovněž začal vlčici olizovat kolem tlamy.
Pan ředitel s ošetřovateli a Vlčkovými bez dechu přihlíželi a pan ředitel tiše vykřikl: „Ona ho poznala, to snad není možné! I po tak dlouhé době matka poznala své mládě! To by mě ani ve snu nenapadlo!“ Toník s Jendou se rozbrečeli dojetím. Slzela i maminka a pan hajný dojatě prohlásil: „Tak, náš malý Lupíno se konečně shledal se svou pravou rodinou!“ a dodal směrem k panu řediteli: „Josefe, moc děkujeme, jsme ti vděční.“ Pan ředitel odvětil: „Však já mám taky velkou radost. Víš, jak mám vlky rád a tohle je snad to nejdojemnější shledání, co jsem kdy viděl. Jestli tak v pohodě jako Lupínova matka, bude i jeho otec a druhá vlčice, budeme moci ten dělící plot brzy odstranit.“
„Tak, rodinko, myslím, že můžeme bez obav vyrazit domů. Lupíno už doma je.“ „A to už ho neuvidíme?“, slzel Jenda. „Ale kdepak!“, pohladil chlapce po vlasech pan ředitel. „Můžete se s Toníkem za Lupínem přijet podívat kdykoli budete chtít, vystavím vám na to speciální bezplatnou vstupenku, když nám váš táta občas přiveze nějaké maso, aby Lupíno mohl i nadále dostávat to, nač byl zvyklý u vás.“ Hajný Vlček samozřejmě souhlasil.
Když se blížil večer, Vlčkovi se rozloučili a vydali se i s Dorkou na cestu domů. Kluci přece museli druhý den do školy....
***
Zprvu bylo všem v hájovně u lesa bez mladého vlčka smutno a hlavně Dorka nesla ztrátu adoptivního synka a kamaráda velmi těžce. Kluci se jí sice všemožně snažili dostat do nálady, pan hajný jí bral do lesa, ale Dorka i přes všechnu zábavu stále truchlila pro Lupína.
Jednoho dne si proto pan hajný se ženou večer, když už šli kluci spát, sedli a o čemsi dlouze diskutovali. Druhý den pak tatínek ráno klukům řekl, že musí dnes s maminkou něco zařídit, a ať jdou tedy po škole k babičce.
Večer, když babička přivedla Toníka s Jendou domů, čekalo na chlapce velké překvapení. V pelíšku v chodbě ležela jejich Dorka a blaženě olizovala malé šedé štěňátko. „Tati!“, vykřikli kluci téměř současně. „Tys našel dalšího vlka?!“ „Ne“, smál se tatínek. „Nenašel, ale koupil. Je to štěňátko československého vlčáka, který kdysi dávno vznikl křížením vlka a německého ovčáka. Takže je to takový polovlk.“ „To je báječné, tati!“, volali chlapci. „To je“, odvětil tatínek. „Dorka už nebude smutná a vy budete mít i kamaráda na hraní. Tenhle drobeček bude na rozdíl od opravdového vlka za každé pohlazení rád.“ „A jak mu budeme říkat?“, zeptala se kluků maminka, ale ti se smáli: „Že se ptáš mami – přece Lupíno!“
K O N E C