PRO KOHO SE HODÍ STŘEDNÍ KNÍRAČ?
Nedávno jsem na procházce se psem potkala starší paní, které se můj půlroční fousatý kluk hrozně líbil. Mazlila se s ním a Eda kupodivu neskákal radostí a jen se nechal drbat. Paní si chtěla popovídat, a tak se k nám připojila a já se během společné procházky dozvěděla, že jí nedávno zemřel po 16 letech voříšek a že teď hledá plemeno podobné jejímu Rexíkovi.
Eda paní zjevně velmi zaujal, takže se mě vyptávala na všechno možné kolem kníračů a já trpělivě odpovídala. Když se naše cesty rozcházely, paní si smutně povzdechla: „To je opravdu škoda, tohle já bych asi nezvládla. Budu se muset poohlédnout po nějakém méně náročném pejskovi.“
Ten rozhovor mě přivedl k úvaze, že lidí, kteří takto zodpovědně přistupují k výběru psa, je pořád ještě dost málo. Že naopak naprostá většina si zcela bez rozmyslu pořídí nějaké plemeno, na něž pak z různých důvodů nestačí a může nastat (a obvykle nastává) problém.
Hodně lidí si psa vybírá prostě jen podle exteriéru nebo proto, že znají nějakého hodného a pohodového zástupce daného plemene, ale už se často šířeji nezajímají o charakteristické rysy a potřeby plemene obecně. Chovatelé zájemcům o štěně samozřejmě své plemeno vychválí, protože oni sami je dobře znají a umí to s ním, tudíž si možná "proti" někdy ani neuvědomují.
Pro budoucího majitele štěňátka tak možná bude v některých ohledech cennější různý pohled více „obyčejných“ majitelů vybraného plemene. Proto považuji za dobrou věc, že na některých větších pejskařských serverech je k dispozici on-line nejen atlas psů, ale u jednotlivých plemen i možnost napsat svou vlastní zkušenost s nimi.
Zatímco obecná charakteristika v atlase člověku poskytne jen hrubý obrázek, to „hodnocení“ (většinou od majitelů daného plemene) už nabízí komplexnější pohled a lze z něho vyčíst leccos. Např. jak se může pes lidem jevit, pokud jej jeho majitel nezvládá.
Myslím si, že právě těch negativních hodnocení, jsou-li zmíněna, by si zájemci o dané plemeno měli všímat více, než těch pozitivních referencí, neboť nepřímo poukazují na to, pro jaký typ osobnosti člověka se ten či onen pes hodí nebo naopak nehodí.
U středního knírače jsem v hodnocení plemene např. na serveru Hafici.cz zaznamenala mezi vypsanými negativy kupříkladu, že je náročný na výchovu, neposlušný, uštěkaný, hodně líná, potřebuje hodně pohybu, vztahovačný, atd... Osobně se domnívám, že právě takové hodnocení zcela jasně vypovídá o tom, že si onen hodnotitel nezvolil správné plemeno ve vztahu ke svému naturelu a potřebám.. Že si měl raději vybrat nějaké "klidnější", nelínavé plemeno a ne temperamentního, „ukecaného“ a svobodomyslného knírače.
Já sama jsem do hodnocení kníračích negativ na výše zmíněném serveru před časem napsala „trochu paličatý“, ale dnes už bych to ráda opravila právě spíše na „svobodomyslný“, protože to knírače vystihuje mnohem více.
Protože jsem s knírem vyrostla, vždy jsem toto plemeno milovala, ale než jsem si troufla pořídit svého vlastního fousatého frajera, resp. než jsem si mohla sama objektivně kladně zodpovědět otázku „Zvládnu to?“, jsem si prošla poměrně výraznou změnou osobnosti od cholerické a nervní holky v dnes již dost vyklidněnou asertivní maminu, pro níž byli po prvním knírači velkou školou nejprve jiná, méně „náročná“ plemena, ale posléze hlavně dcera, která kdyby se narodila jako pes, určitě by byla kníračem! :-)).
Proto si zde na závěr tohoto zamyšlení dovoluji vypsat ty vlastnosti, které by měl, podle mého názoru, člověk splňovat, pokud si chce nejen knírače pořídit, ale především v něm mít parťáka se vztahem založeným na vzájemné lásce a respektu:
Typ osobnosti:
- spíše sangvinik
- rozvinutá schopnost sebereflexe a sebeovládání
- empatie
- přizpůsobivost změnám
- kladný vztah k pohybu a relativně dobrá fyzická kondice
Možnosti: - dostatek času a prostoru.
U těch možností bych si ještě dovolila krátké zamyšlení... Domnívám se, že pro všechny knírače je nejlepší, má-li majitel zahrádku, kde svému psu může připravit zajímavou zábavu i na dobu, kdy není doma.
Osobně si neumím představit, že by někdo dokázal psa (a zejména štěně) účinně zabavit stejným způsobem na „celý den“ v bytě, aniž by z něho po příchodu domů nenalezl jen „kůlničku na dříví“ :-P Ať se budeme sebevíc snažit, knírek je tvor nesmírně vynalézavý a kromě té námi, (byť sebelépe myšlené), zábavy si dozajista najde svou vlastní. Můžeme mu třeba poschovávat pamlsky či hračky, aby je mohl hledat, či mu nechat předměty vhodné pro okusování a cupování všude možně, ale pes si místo své hračky otevře Váš šuplík s ponožkami, nebo vyleze na stůl pro zapomenuté jídlo, anebo si jako okusovadlo zvolí nohu od stolu.
Kdežto na zahradě (nejsme-li zrovna vášniví pěstitelé) lze pejskovi připravit stejně rozmanité, ne-li lepší aktivity, a pokud si pes najde, z jeho pohledu lepší, zábavu sám, určitě nás ty okousané kytky, díry v záhoně či rozštípaná násada od smetáku nebudou „bolet“ tolik, jako by tomu bylo u těch ponožek či nábytku v bytě. Nehledě na to, že venku může pes většinou i komunikovat, byť na dálku, se psy v sousedství či hlídat za plotem, což je pro něj v době pánovy nepřítomnosti také určitou aktivitou nabourávající stereotyp, který zrovna knírači moc rádi nemají.
Zahrada sama o sobě ale není spásonosná, pokud člověk psovi neposkytne i dostatečné vyžití mimo ni. Pořádné procházky, možnost sociální interakce s jinými psy, lidmi a situacemi by měly být denní samozřejmostí. Pokud tomu tak ale není, to se pak na druhou stranu má lépe ten knírač v bytě, který sice musí třeba 4 – 6 hodin denně (více by to nikdy být nemělo) čekat na páníčka ve svém boxu či vyhrazené místnosti, pokud se mu ale už po zbytek dne může páníček věnovat dle potřeby.
Z mého pohledu je ale pro kníra ideální opravdu ten domek se zahradou, kdy pes smí za pánem pod dohledem i do domu, přičemž má denně možnost s páníčkem strávit několik hodin vhodnou aktivní činností.
Tak co, chtěli byste knírače? Hodí se pro Vás? Pokud ano, tak jen směle do toho, protože když si knírek se svým páníčkem takzvaně sednou a navzájem se sobě přizpůsobí a pochopí se, je z toho to nejkrásnější přátelství, jaké si můžete přát ;-).