Proces socializace
Proces socializace
Socializace (neboli „zespolečenštění“) je proces, kdy se pes učí zpracovávat veškeré nové podněty a zvyká si na různá prostředí, lidi, jiné psy, situace, dopravní prostředky atd... Období, kdy se pes nejsnáze adaptuje na vše nové, trvá přibližně do 6 měsíců věku; někteří odborníci ovšem uvádí pouhé 4 měsíce. V této době je štěně doslova jako houba – nasává všechny podněty kolem sebe a rychle je vyhodnocuje, zpracovává a učí se.
Pokud chceme, aby nám ze štěňátka vyrostl pohodový, nebojácný, zdravě sebevědomý a za všech okolností dobře ovladatelný pes, je nutné se na socializační procesy zaměřit hned od prvního dne, co si štěně přineseme domů. U psů žijících v rušném městě je to pak dvojnásob důležité.
Někteří odborníci (např. Jean Donaldsonová) doporučují, a z vlastní zkušenosti musím říci, že to rozhodně má smysl, udělat si ještě před příchodem štěňátka jakýsi „socializační seznam“, do něhož si zapíšeme vše, s čím rozhodně pejska musíme včas seznámit a kde si zároveň určíme priority, čím začít.
Když jsem si pořizovala svého prvního vlastního psa, řešila jsem socializaci spíše intuitivně a příliš se nad tím nezamýšlela. Prostě jsem jen štěně brala s sebou všude, kam to jen trochu šlo, a pejsek byl bezproblémový. Pak jsme mu ale později pořídili již dospělého kamaráda z útulku, kterého původní majitel nesporně týral a pes neměl žádný výcvik, ale ani pořádnou primární socializaci. Tehdy jsem se nad samotným socializačním procesem musela více zamyslet a řešit, jak pejska dodatečně naučit fungovat ve městě bez problémů, aniž by z toho měl trauma.
Hodně nám v tomto ohledu pomohlo to, že si starší pejsek rychle vytvořil silnou vazbu na mladšího kamaráda a mnohé z jeho projevů chování od něj přirozeně převzal. Nicméně byly věci, lidé a situace, kterých se bál a bylo nutno jej ve vztahu k nim desenzibilizovat a resocializovat.
Problémem byli zpočátku např. kolem projíždějící cyklisti, muži v čepici či s holí, ale i hlučně se chovající malé děti. Vše se ale postupně pes naučil zpracovat a cca po dvou letech z něho byl již celkem pohodový pes, kterého jsem mohla bez obav pustit z vodítka všude tam, kde to nikomu nevadilo.
I když se nám vše s naším „útuláčkem“ nakonec podařilo víceméně dohnat, uvědomila jsem si, jak velký je rozdíl mezi primární a dodatečnou socializací! Zatímco malé štěně socializačním procesem projde mnohdy jakoby „mimochodem“, aniž by se páníček musel nějak extra snažit (prostě jen posiluje v pejskovi pozitivní vnímání nových zkušeností pamlsky, hrou, pochvalou atd.), u dospělého psa je mnohdy třeba nejprve odstranit již vytvořené psychické bloky vůči různým situacím (věcem, lidem) a znovu psa na ně vhodným způsobem postupně (po malých krůčcích) zvykat, což může trvat týdny, ale třeba i dlouhé měsíce. Záleží na povaze psa a míře i četnosti jeho špatných zkušeností.
Z výše uvedených důvodů proto považuji včasnou socializaci štěněte za mnohem důležitější, než vlastní výcvik k poslušnosti. Pokud tímto procesem provedeme naše štěně zodpovědně krok po kroku, je to ta nejlepší investice do celého pejskova života i našeho vzájemného vztahu. Každý pes se pak bude mnohem snáze učit novým věcem a nebude mít problém reagovat na páníčkovy pokyny, kterým se postupně naučil, i v rušném prostředí.
U svého současného pejska jsem si (po zkušenostech s předchozími psy) sestavila již před jeho příchodem zmiňovaný „socializační seznam priorit“, neboť jsem věděla, že si pořizuji velmi temperamentní plemeno a že s jeho příchodem už nebudu mít čas nic rozmýšlet :-)) Seznam jsem si rozdělila do dvou částí - na socializaci zvlášť v rodině a zvlášť k okolí:
V rámci rodinné socializace bylo mou prioritou následující:
- navyknout psa na jeho jméno, obojek, vodítko
- naučit psa nechat se sebou manipulovat (chovat se, převracet na záda, čistit oči, uši, kartáčovat apod.), a to od všech členů domácnosti
- chovat se vhodně k mému dítěti (zejména naučit se chápat specifika chování malých dětí, reagovat na ně klidně a přívětivě)
- naučit se venčit pouze venku
- spát na vyhrazeném místě
- zůstávat po určitou část dne sám doma, aniž by z toho měl trauma
- kladně komunikovat i s širší rodinou
- nebát se domácích spotřebičů, sekačky na trávu, vodního čerpadla atd.
- jezdit autem
Socializace ve vztahu k okolí:
- kladně a přirozeně vnímat lidi obecně (např. neutrálně akceptovat pohlazení od cizího člověka)
- naučit kladnému vztahu k dětem všech věkových skupin
- jezdit hromadnými dopravními prostředky a s tím související nošení náhubku
- naučit psa bez problémů zpracovat různé druhy hluku (běžný ruch velkoměsta, nárazové zvuky typu, bouřka, petardy, výstřely apod.)
- na procházkách nereagovat na kolem projíždějící cyklisty, běžce, kočárky, auta a jiné dopravní prostředky, procházející lidi atp.
- pozitivně vnímat změny prostředí – nebát se v novém, ale aktivně jej zkoumat
- pozitivní kontakty s cizími psy, a ignorovat štěkající psy za ploty
- nebát se vody (pozitivní vnímání jak vody v přírodě, tak koupání ve vaně)
- chovat se spořádaně u veterináře a nebát se
Domnívám se, že zvládnutí výše uvedeného je pro pohodové soužití se psem jakéhokoli plemene nezbytným základem a všestrannou průpravou na pozdější skutečný výcvik ve všech možných dovednostech.
V době, kdy vzniklo toto povídání byly Eddiemu 3 měsíce a troufám si říci, že jsme již zvládli socializaci v rodině, a v té ve vztahu k okolí již jen vychytáváme „drobné mouchy“ (aby neštěkal na některé psy za plotem a nechtěl se si hrát s každým děckem na potkání :-). Eda totiž dostal do vínku po předcích nebojácnou a velmi přátelskou povahu; jen tak něco jej nerozhodí, (popravdě jsem ještě za tu dobu, co ho mám, neobjevila nic, čeho by se doopravdy bál), tudíž projít s ním vším výše uvedeným nebyl absolutně žádný problém. Naopak v jeho případě stále musím hledat nové a nové podněty, aby při jejich zpracovávání vybil svou „nekonečnou“ energii a večer usínal dostatečně uspokojen :-)). I když je to občas trochu "o nervy", jsem přesto nesmírně ráda, že mám psa, který se ničeho nebojí, do všeho jde s chutí a naplno, protože podle mého názoru je pořád snažší "krotit" temperamentního, sebevědomého jedince, než si lámat hlavu s vymýšlení motivace pro flegmatika nebo řešit ustrašené chování psa, co se bojí "vlastního stínu".....