VYBÍRÁME ŠTĚŇÁTKO
Když se rozhoduje o pořízení štěňátka, většina lidí má obvykle již vyjasněno, jaké plemeno by to mělo být či zda se bude jednat třeba o „voříška. Pokud ale zatím víme jen to, že chceme psa, resp. štěně, ale nemáme dosud jasno v plemenné příslušnosti, měli bychom si nejprve položit několik otázek...
Chceme psa nebo fenu? U některých plemen téměř nenajdeme mezipohlavní rozdíly v temperamentu, u jiných jsou naopak fenky klidnější než psi. Každopádně je ale třeba mít na paměti, že fena obvykle 2x do roka hárá (některá plemena jen jednou) a psi se zase v přítomnosti háravé feny často chovají jinak, než by si jejich majitelé přáli. Psi také obvykle značkují, zatímco u fen se toto chování objevuje zřídkakdy.
Dále je potřeba si vyjasnit, zda bude pes bydlet s námi v domě/bytě? Otázka bydlení je již sama o sobě do jisté míry vylučujícím kritériem pro to, jaké plemeno zvolit či spíše jaké nikoli. Žijeme-li např. v panelákovém bytě, měli bychom raději vybírat mezi plemeny, která jsou vzhledem ke své povaze a tělesnému předurčení do bytu vhodná. Někdo by mohl namítnout, že pokud je psovi věnována dostatečná péče, výchova a výcvik, že si lze do bytu pořídit jakéhokoli psa. Osobně s tím však nesouhlasím. Dle mého názoru jsou zkrátka plemena, která bychom si do paneláku pořizovat neměli. Jen si zkuste představit, jak se asi bude cítit takový huňatý novofundlanďan zavřený půl dne v létě v rozpáleném bytě bez pořádného větrání....
Bydlíme-li v domku se zahradou, máme zdánlivě neomezený výběr z existujících plemen. Je však na místě položit si další otázku, a to, co od pejska budu očekávat? Budu s ním chtít aktivně sportovat a cvičit, nebo by to měl být především rodinný společník, kterému stačí „jen“ procházky? Kdo je aktivní typ s dostatkem volného času a hodlá do svých aktivit zapojit i psa, může bez obav volit např. i mezi loveckými a jinými pracovními plemeny. Ten, kdo to s aktivitou zrovna nepřehání a vystačí si spíše s procházkami, měl by se poohlížet mezi společenskými plemeny s menšími nároky na pohyb.
Každopádně, než se rozhodneme pro jakékoli plemeno, je třeba si o něm nejprve něco přečíst, poptat se mezi lidmi, kteří dané plemeno chovají a z toho si učinit obrázek o tom, zda se právě pro nás daný pes hodí. Je navíc i relativně dost plemen, která od budoucího majitele již přímo předpokládají konkrétní znalosti a zkušenosti, aby pak soužití se psem bylo bezproblémové.
Zkrátka mělo by platit, že nevybíráme podle vzhledu, ale podle toho, za jakým účelem a do jakých podmínek si psa pořizujeme. Bohužel se však stále mnoho lidí dopouští právě této chyby, že si pořídí štěňátko, „protože je tak roztomilé a krásné“, ale již vůbec neuvažují o tom, že z toho „krásného huňatého medvídka“ za nedlouho vyroste třeba mohutný 60kilový kavkazan, s jehož výchovou si majitel neporadí a který bude následně „terorizovat“ celou rodinu a na procházkách bude problém, aby „nesežral každého na potkání“. Spousta psů pak díky lidské nezodpovědnosti zbytečně končí v útulcích, kde někteří dokonce stráví i zbytek svého života.
Při výběru plemene bychom také měli počítat i s velikostí. Chceme-li velké plemeno, musíme si být jisti, že na něj stačíme i fyzicky. I sebelépe vycvičený pes může občas v poslušnosti selhat a náhle vyrazit na vodítku vpřed a na majiteli je, aby to ustál. Tedy pokud spadáme spíše do „lehčí kategorie“, měli bychom tomu přizpůsobit i výběr psa. Já např. často potkávám drobnou, štíhlou slečnu, jejíž mohutný rotvajler váží dozajista více než ona a své převahy nad paničkou náležitě zneužívá. Jelikož je navíc i agresivní vůči psům (a někdy dokonce i lidem), není setkání s takovou dvojicí rozhodně nic příjemného. Z vlastní zkušenosti ale mohu říci, že i mnohem menší (třeba „jen“ 25kilový) pes dokáže se svým majitelem pěkně zacloumat, pokud páníček není zrovna připraven. :-)
Když již máme jasno ve výše uvedených bodech a víme, že opravdu chceme konkrétní plemeno a ne třeba voříška z útulku, vyvstává další otázka: Kde štěně sehnat a mám chtít s průkazem původu (PP) nebo tzv. „bez papírů“? Na toto téma již bylo napsáno mnoho článků, nicméně považuji za vhodné shrnout to, co považuji za podstatné:
- U štěněte s PP vždy znáte jeho rodokmen, na základě něhož lze zjistit důležité informace jako např. zda se mezi předky štěněte nevyskytla některá ze závažných genetických vad či onemocnění. A protože znáte nejen rodiče, ale i jména ostatních předků, můžete se leccos dozvědět nejen o zdravotním stavu, ale též o jejich povaze….Chce to se nebát zkontaktovat jejich majitele a vyptat se ;-)
- U štěněte bez PP jste vždy odkázáni pouze na to, co tvrdí chovatel a v drtivé většině nemáte šanci zjistit absolutně nic bližšího o předcích štěňátka.
- Štěně s PP bývá většinou o něco dražší, než bez PP, neboť se do ceny promítají i náklady, které u „bezpapíráků“ nevznikají (tj. např. poplatky majiteli krycího psa, plemenné knize...).
Ovšem při pořizování štěňátka bychom měli vzít v úvahu i fakt, že pořizovací cena je jen zlomek z toho, co budeme muset vynaložit v budoucnu po celý pejskův život. U štěňátka s PP možná při pořízení zaplatíte více, avšak pokud jsme si dobře vybrali chovatele, rodiče a předky budoucího štěňátka, máme velmi vysokou šanci na to, že si přivezeme štěňátko zdravé a naše náklady na veterináře budou do budoucna jen za očkování a odčervení.
Naopak štěně bez PP koupíme možná levněji, ale do budoucna naopak pravděpodobně vynaložíme mnohem více právě za veterináře a řešení stálých zdravotních obtíží. Všichni ti, kteří si pořídili „bezpapíráčka“ od podvodných množitelů psů by mohli dlouze vyprávět. Podvodníky lze však, bohužel, najít i mezi těmi, kteří produkují štěňata s PP.
Z toho plyne, že je nesmírně důležité dobře si vybrat chovatele, nedat jen na první dojem např. z krásně zpracovaných webových stránek. Je dobré si o vytipovaném chovateli zkusit zjistit něco předem, což v době internetu není většinou žádný problém. Zodpovědného chovatele určitě poznáte. Nemá na vyslaný dotaz problém poskytnout zájemci informace o svém chovu, uvítá i nezávaznou návštěvu své chovatelské stanice, abyste si mohli prohlédnout jeho psy v přirozeném prostředí. Je rovněž ochoten poradit s úpravou srsti (vyžaduje-li zvláštní péči), následnou výchovou, výcvikem nebo i přípravou na výstavní kariéru. Množitelé psů, kterým jde jen o byznys a zisk z prodeje štěňat, vám v drtivé většině případů nic z výše uvedeného neposkytnou. Tito podvodníci však často používají důmyslných triků (vymýšlí zdánlivě seriózní výmluvy, hrají lidem na city apod.), aby důvěřivého zájemce o štěňátko oklamali.
Abychom zabránili podvodníkům v jejich nekalém „podnikání“, které je často založeno doslova na týrání psů (absolutně nevhodné podmínky chovu, špatná strava, nedostatečná či žádná hygiena, zanedbávání očkování, odčervení, absence kontaktu s člověkem), je nezbytné šířit osvětu a informace mezi lidmi, aby si raději dali práci s výběrem chovatele a pořídili si nejlépe štěně s PP, anebo udělali dobrý skutek a vzali si pejska z útulku, neboť i ty jsou plné štěňátek a získat je lze jen za minimální poplatek anebo zcela zdarma.
Dle mého názoru lze pořízení štěňátka bez PP ospravedlnit jen výše uvedeným dobrým skutkem, anebo bereme-li si štěně od někoho, koho dobře známe, kdo se o svou fenu i štěňata dobře stará, tj. všechny poctivě krmí, nechá naočkovat, odčerví, má k odchovu optimální podmínky a štěňátkům následně najde dobrý domov, aniž by se na nich snažil vydělat (tj. štěně buď daruje, nebo prodá jen za cenu nákladů vynaložených na odchov).
Pokud jsme měli šťastnou ruku při výběru chovatele, zbývá ještě vybrat si konkrétní štěňátko. Osobně považuji za ideální, může-li se člověk jet na štěňátka (většinou je jich více než jedno) podívat ještě před jejich 8. týdnem věku, kdy se již mohou „rozletět do světa“. Zkušení chovatelé by Vám však řekli, že vybírat mezi štěňátky to své na druhou stranu obvykle nemá smysl dříve než právě kolem toho 8. týdne, kdy již bývají štěňátka dostatečně aktivní na to, aby bylo možné trochu odhadnout jejich povahu. Výběr konkrétního prcka bychom neměli uspěchat. Ideální je domluvit se předem s chovatelem a strávit se štěňátky třeba celé odpoledne, kdy je sledujeme, jak si hrají mezi sebou, jak se chovají k nově příchozím lidem, zda mají zájem o hru s nimi atp. A můžeme je i trochu vyzkoušet, jak reagují na nečekané podněty (např. bouchnout papírový pytlík nebo hlasitě tleskat, zapískat, houknout, poskakovat po jedné noze, lehnout si na zem) a z toho se pokusit odhadnout jejich povahu. Ale zkušený chovatel by opět řekl, že i celé jedno odpoledne strávené se štěňátky je na spolehlivý odhad povahy málo. Času by bylo třeba mnohem více, ale i z té chvíle si přece jen můžeme udělat určitý obrázek.
Pokud např. zatleskáme a některé ze štěňat uteče, schová se a již nevyleze, dokud jsme na místě, pak je velmi pravděpodobné, že s takovým bude mít jeho budoucí majitel mnohem více práce, aby z něho vychoval vyrovnaného a pohodového psa, než se štěnětem, které se třeba nejprve lekne, poodběhne, ale vzápětí se zase vrátí a začne zkoumat, odkud se ten zvuk vzal. Pokud však některé štěně na podnět nezareaguje vůbec (zůstane třeba sedět tam, kde bylo a ani se neohlédne), nelze tvrdit, že je „ze všech nejodvážnější“. Zrovna tak to může být malý flegmatik, kterého sice jen tak něco nerozhodí, ale zároveň ho ani jen tak něco nezaujme.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nejlépe se dále spolupracuje s pejsky, kteří již jako štěňata jeví živý zájem o všechno možné, neprojevují strach z kontaktu s neznámým a mají chuť si s člověkem hrát. Na hře by totiž měla být založena většina následné výchovy a výcviku, a proto se mnohem lépe cvičí s temperamentnějšími jedinci než s flegmatiky, neboť akční psi jsou obvykle mnohem lépe motivovatelní.
A poslední důležitou věcí, kterou bychom měli udělat ještě předtím, než si štěňátko odvezeme domů, je kontrola jeho stavu. Štěňátko by mělo mít čistá, jasná očka, nemělo by mu téci z nosu, čistá by měla být i ouška, rovněž řitní otvor a jeho okolí, bříško by nemělo být nafouklé a dobře hmatné (opatrné prohmatání by štěňátko nemělo bolet). Potřeba je prohlédnout i třísla a vyloučit případnou kýlu a u pejsků prohlédnout, zda mají sestouplá varlátka. Dobré je podívat se i do tlamičky: dásně by měly být dobře prokrvené, růžové (většina psů má v tlamě i pigmentové skvrny, což je ale normální) a štěňátku by nemělo z tlamky nepřirozeně páchnout. U plemen, kde je vyžadována plnochrupost je vhodné zkontrolovat i počet zoubků (mléčný chrup jich má mít 28, dospělý pes potom 42). Pokud se hodláme v budoucnu věnovat výstavám, mělo by štěňátko odpovídat standardu daného plemene. Sledujeme pak tudíž i správnost nasazení uší, ocasu, pohyb končetin, zbarvení atd.
Bereme-li si štěňátko od seriózního chovatele, měl by nás na případné vady upozornit sám a popřípadě i ponížit kupní cenu. Pokud se však rozhodneme pro štěňátko bez PP, např. z útulku, rozhodně je třeba se přesvědčit, zda je štěňátko již na pohled zdravé. Samozřejmě, že existují skryté vady, které ani podrobnou vnější prohlídkou odhalit nelze, avšak tohle riziko bude do určité míry existovat vždy, ať již jde o štěně s PP nebo bez něj.
A na závěr malá osobní poznámka: Znát teorii a používat při výběru štěňátka zdravý rozum se jistě vyplatí, ale dobré je zapojit i srdce. Než jsem se já sama dopracovala k tomu vybrat si štěňátko podle výše uvedených „pravidel“, prošla jsem postupně vývojem od vyloženě srdeční volby prvního psa (ještě jako malá holka) – knírače (matka velký k., otec střední) bez PP od známých, k pečlivému výběru plemene, (chodský pes), a nalezení seriózní chovatelky s PP, kdy však samotný výběr štěněte byl opět srdeční záležitostí. Jakousi mezifází bylo pořízení dospělého psa (křížence howavarta s NO) z útulku, kde sehrál největší roli soucit nad týraným a nemocným psem, který ke mně od prvního okamžiku projevil takovou důvěru, že jsem ho prostě nedokázala odmítnout a zklamat. Ovšem brali jsme si ho s vědomím, že bude nutné vynaložit mnoho času i financí na to, aby z něho byl spokojený a relativně zdravý pes, což se naštěstí podařilo. A můj poslední chlupatý kamarád je střední knírač. Při jeho výběru sehrál konečně rozum větší roli nad srdíčkem a také jsem dala na dobrou radu paní chovatelky, která mi o štěňátkách podala detailní informace, které jsem za to jedno odpoledne nemohla odpozorovat sama.
Původně jsem si při návštěvě štěňátek v jejich pěti týdnech věku vytipovala předběžně jednu fenečku, ale ta se za ty tři týdny, kdy již byla štěňátka k odběru, ukázala být úplně jiná, než byla má očekávání. Naopak všechny předpoklady a vlastnosti, které jsem si přála, aby mé nové štěně mělo, do puntíku splňoval jeden pejsek, nyní již náš Eddie, který byl ještě naštěstí nezadaný. Ještě jednou tudíž tímto děkuji paní chovatelce, Míše Zubrické, že mi pomohla se rozhodnout právě pro něj. Edík je totiž přesně to, co jsem si přála mít doma – nebojácný, temperamentní, veselý, velmi kontaktní a snadno motivovatelný pejsek, s nímž si již teď užíváme spoustu legrace.
Ze srdce bych každému, kdo teď vybírá štěndo, přála, aby si vybral co nejlépe. ;-)