VÝSTAVNÍ PREMIÉRA
Výstavy, zvláště ty velké národní a ještě větší mezinárodní jsou vždy důležitou kynologickou společenskou událostí a odléhají v posledních letech stále přísnějším pravidlům, vyžadujícím po všech stranách větší nároky na organizátory, vystavovatele i samozřejmě samotné psy.
V dnešní době už v žádném případě nestačí pouze z momentálního rozhodnutí zajet se psem na nějakou výstavu a tam prostě jen „nechat věci plynout“. Ten, kdo chce v dnešní době úspěšně vystavovat, musí o tom přemýšlet již při výběru štěněte a vybrat si tam, kde je předpoklad, že z prcka vyroste typický představitel plemene. (I když je to samozřejmě vždy bez záruky).
Pokud ale již štěně máme a vystavovat budeme chtít, musíme hned odmala začít s přípravou na to, co lze na výstavě očekávat. A že toho není zrovna málo! Většina „toho“ však spadá spíše do oblasti socializace, kterou rozumný člověk s normálním štěnětem zvládne relativně snadno. Pes si odmala musí zvykat na různé podněty...Všemožné zvuky, jiné psy, blízký kontakt i s cizími lidmi (včetně veterináře), na různá prostředí, změny, věci apod.
Pro samotné posouzení na výstavě je nezbytné, aby si pes nechal bez problémů prohlédnout od rozhodčího celé tělo, tj. nechal na sebe sáhnout a neprojevoval přitom žádné známky agrese, jinak by byl z posuzování vyloučen. Rozhodčí psovi zkontroluje chrup, u samců i genitálie, zda jsou sestouplá varlata v šourku. Po celou tu dobu by pes měl v ideálním případě zaujímat „výstavní postoj“.
Zde už nejde o socializaci, ale o cílený tréning konkrétního cviku. Zkušení vystavovatelé mají někdy pro výstavní postoj zaveden i speciální povel, odlišný od povelu pro obyčejné stání. U mnoha plemen je důležité např. i to, jak jsou neseny uši či ocas. Kupříkladu německý ovčák, který na prestižní výstavě ponese ocas vysoko nad linií hřbetu, nedostane asi nejlepší posudek. A zrovna tak knírač, který bude mít naopak ocas stažený dolů.
Zkrátka výstavní postoj je něco, co je určitě dobré psa naučit, chceme-li na výstavě uspět. Pes by se měl rovněž umět pohybovat na výstavním vodítku vedle levé nohy vystavovatele v různých směrech, a to tak, aby se s ním člověk nemusel „prát“ :-). Výstavní vodítko je velmi tenké a mělo by být ideálně jen jakousi viditelnou „spojkou“ mezi psem a člověkem, která ale nijak neruší dojem z předvedení. Chronického tahouna velkého plemene, kterého víc než jeho člověk zajímá pes běžící před ním, by také výstavní vodítko ani nemuselo udržet :-)).
Tudíž základní trénink ovladatelnosti i na výstavním vodítku by měl rovněž probíhat nejlépe již od štěněte. Od malého štěnda však samozřejmě nelze očekávat žádnou „super poslušnost“. To však neznamená, že bychom s takovým „neposluchou“ nemohli na výstavu. Ba naopak! Ten, kdo chce úspěšně vystavovat, by měl svou výstavní premiéru absolvovat již třeba se čtyřměsíčním prckem, kdy už má pejsek obvykle všechna potřebná očkování.
Pejsek si tak již odmala navyká na výstavní prostředí. Ve třídě štěňat si nezávazně natrénuje to, co už je pak od třídy mladých hodnoceno přísněji a od mezitřídy výš už je zkrátka pro získání pěkného posudku povinností.
To ovšem neznamená, že pes, který nemá výstavní trénink přímo v tomto prostředí odmalička, na výstavě neuspěje. Zdravě sebevědomý pes, u něhož člověk nezanedbal socializaci a základní ovladatelnost, může na výstavu vyrazit prakticky v jakémkoli věku. Znám paní, kterou tzv. „chytlo vystavování“ až když jejímu pejskovi bylo kolem 8 let. Protože to ale byl vyrovnaný pohodář, přihlásili se do veteránů a pejsek už je veterán šampion :-).
I já a můj knírač patříme k těm, jejichž výstavní premiéra se odehrála až v dospělém věku. Vystavování není mým koníčkem a svůj volný čas se psem raději trávím jiným způsobem, ale slíbila jsem chovatelce, že se pokusím svého fousáče uchovnit. Proto jsme se na výstavu přihlásit museli, neboť je to u kníračů (ostatně jako u spousty dalších plemen) podmínka pro účast na bonitaci.
Bonitace je vlastně jakási přehlídka psů a fen, ucházejících se o možnost být zařazeni do chovu. Tak jako na výstavě se i na bonitaci hodnotí exteriér, ale současně proběhnou i konkrétní tělesná měření a vážení, a rovněž hodnocení povahy v rámci testu, který bývá pro společenská plemena snadnější, pro pracovní náročnější a někdy i podmíněný zkouškou vloh či z výkonu.
U středního knírače se hodnotí reakce na střelbu, chování ve skupině osob a spolupráce s majitelem. Na základě posouzení je pak zvířeti bonitační komisí přidělen bonitační kód a majiteli sdělen verdikt buď „zařazen do chovu“ nebo „vyřazen“. Aby byl ale pes na bonitaci vůbec připuštěn, musí na výstavě získat hodnocení nejméně „velmi dobrý“ (lépe ale „výborný“), a dále pak mít v rodokmenu zapsáno, vyžaduje-li se to pro dané plemeno, vyhodnocení rentgenového vyšetření kyčelních, někdy i loketních kloubů.
Jak jsem již psala, já výstavám zrovna neholduji, a tak jsem využila příležitosti, že se 22.10.2016 v Mladé Boleslavi měly konat hned dvě klubové výstavy najednou, přičemž jedna z nich spojená s bonitací.
Přijeli jsme na místo konání brzy ráno, abychom se stihli trochu rozkoukat a bylo to opravdu dobře. Ačkoli jsem socializaci věnovala značnou pozornost, tohle prostředí bylo pro Edu zkrátka nové, a tak mu trvalo asi půl hodinky, než si zvykl a přestal být nervózní. Jako s každým mladým klukem s ním rovněž i pěkně cloumaly hormony v přítomnosti takového množství čubiček, jaké tam běhalo kolem. Měla jsem proto trochu obavy, jak to zvládneme, ale nakonec se ukázalo, že byly zbytečné.
Zkusili jsme si proběhnout cvičně výstavní kruh, chvíli tam v klidu postát, a pak už jen čekali, až na nás přijde řada. Samotné posuzování proběhlo poměrně rychle. I když se přiznám, že vyloženě výstavní postoj jsem psa prakticky neučila, (trénovali jsme jen, aby uměl stát v klidu a koukat před sebe), dopadlo to na obou výstavách nad všechna má očekávání : 2x výborný – ČKŠ a jednou i „oblastní vítěz“ v kategorii středních kníračů pepř a sůl.
Po výstavách následovala bonitace. Zatímco výstavy probíhaly v kryté hale, bonitace se měla odehrávat z větší části již venku. Celé dopoledne krásně svítilo sluníčko, a tak jsme si všichni říkali, jak je fajn, že vyšlo počasí. Ovšem to jsme to pěkně zakřikli!
Takřka přesně s ukončením výstav začalo nejprve drobně pršet, a po zahájení bonitace se spustil příšerný liják, a dokonce hřmělo. Ven se tedy v žádném případě nemohlo a vše tedy muselo probíhat v hale. Ta je v Boleslavi plechová, tudíž lijavec dělal už sám o sobě pořádný rámus, a to se mělo ještě začít střílet...
Nejdříve ale probíhalo měření a vážení psů, kontrola zubů, uší, očí... no zkrátka celého psa :-). Měření na stole bylo bez problémů, ale když jsem viděla, na jakou váhu máme vlézt, musela jsem se zasmát. Zkuste postavit cca dvacetikilového psa na váhu asi o velikosti papíru A4, a to tak, aby opravdu došlo ke zvážení :-)). Štelovala jsem tam Edíka na několikrát, zatímco váha tvrdošíjně hlásila „error“. Komise se přitom báječně bavila, až mi po chvíli řekli, že nejde ani tak o to psa opravdu zvážit, jako spíš o zjištění, zda se nebojí na váhu vlézt. S tím problém tedy Eda neměl – na váze si „zatančil“ dostatečně :-)).
Další test, tj. projít těsně skupinou bavících se osob, jsme také zvládli v pohodě. Pak ale mělo přijít to střílení. Upřímně jsem měla trošku obavy, jak to bude Eda vnímat. Za normálních okolností nemá strach ani z výstřelů, ani ze silvestrovského randálu, ale tady to bylo jiné prostředí, do toho to bubnování lijáku do střechy haly...
Když se ale ozval první výstřel a Edík se jen otočil hlavou směrem za zdrojem zvuku, věděla jsem, že jsem se bála zbytečně. Když jsme přišli na řadu my, už to střílení neřešil takřka vůbec, neboť už ho během chvíle slyšel několikrát. Prostě to byl jen nějaký rámus navíc.
Měla jsem proto obrovskou radost, že v zápisu bonitační komise nakonec stálo: „vyrovnaný, sebevědomý“ a „zařazen do chovu“. Svou „povinnost“ jsme tedy úspěšně splnili a jsem opravdu ráda, že je to už za námi :-)). A pokud jde o tu možnost ovlivnit nějak chov středních kníračů „pepřáků“, nehodlám sice Edíkovi nijak aktivně shánět nevěstu, ale pokud by nějaká náhodou měla zájem, bránit Edovi nebudu. Bude-li to tedy rovněž chovná, zdravá a dostatečně nepříbuzná „střeďanda pepřanda". Pokud se někdy Eda stane otcem, pak štěňátka budou mít PP.